Desetidenní putování barevným Islandem

Desetidenní putování barevným Islandem

Naše islandské dobrodružství vypuklo ve čtvrtek 19. června 2008. Na prozkoumání severského ostrova jsme měli přesně 10 dní. Dlouho jsme zvažovali, zda zemi po silnici č. 1 celou objet nebo zda zůstat jen na jihu a projezdit a prochodit tuto část ostrova o to důkladněji. Nakonec zvítězila okružní jízda Islandem. Nelitovali jsme.

Naši cestu jsme zahájili na letišti v Keflavíku, odkud jsme se přes Reykjavík vydali ke třem bodům takzvaného Zlatého okruhu – Thingvelliru, Geysiru a Gullfossu. Odtud jsme pokračovali vnitrozemím po Kjölur Route přes Kerlingarfjöll a Hveravellir na sever. Našimi dalšími cíli byl skanzen Glaumbaer, městečko Akureyri, vodopád Godafoss a jezero Mývatn. Po prozkoumání okolí jezera a sopky Krafly naše cesta vedla do národního parku Jökulsárgljúfur a pak přes farmu Mödrudalur a městečko Egilsstadir podél východních fjordů zpět k jihu. V jižní části ostrova jsme se zastavili v Höfnu, Jökulsárlónu, na Ingolfshöfdi, v národním parku Skaftafell, ve Víku, Skógaru a na nejjižnějším místě Islandu – mysu Dyrholáey. Poté jsme dva dny strávili uprostřed hor v Landmannalaugaru, odkud jsme se kolem sopky Hekly a přes městečko Hveraverdi vrátili do Reykjavíku.

Zlatý okruh a cesta do vnitrozemí
(Den první: Keflavík – Thingvellir – Geysir – Gullfoss – Kerlingarfjöll)

Na mezinárodní letiště v islandském Keflavíku přilétáme ve čtvrtek krátce po půlnoci. Letenka společnosti Iceland Express z Varšavy zakoupená s tříměsíčním předstihem nás vychází na 938 EUR za 2 osoby, tedy asi na 12 tisíc českých korun za jednoho.

Hned na letišti si vyzvedáváme automobil - nejmenší existující jeep Suzuki Jimny za 75 000 ISK na 10 dní, cenu usmlouvanou emailem rovněž v předstihu. Lehce setmělými silnicemi uháníme kolem Reykjavíku směrem k národnímu parku Thingvellir.

Foto: Thingvellir

Počasí, na Islandu tolik ošidné, zatím přeje - na vymetenou oblohu se pomalu dere sluníčko, ale fouká ostrý ledový vítr. Jsou čtyři hodiny ráno, nikde nikdo. Převlékáme se do termotriček, fleecových mikin a bund, nasazujeme čepice a rukavice a vyrážíme do útrob historicky nejdůležitějšího místa Islandu.

Národní park Thingvellir (Sněmovní pláně) v sobě spojuje krásu přírodní scenérie vytvořené sopečnou činností se zásadními událostmi islandské historie. Jedná se o místo, kde se už od roku 930 scházel Althing - nejvyšší zákonodárné a výkonné shromáždění vikingské doby a první parlament světa, a to v malebné rozsedlině způsobené posunem americké a eurasijské tektonické desky, které se od sebe každoročně vzdalují o několik milimetrů.

Během hodinu a půl trvající procházky obdivujeme tektonickou puklinu Almannagjá (Propast všech mužů) s řekou Öxará, která se vlévá do nedalekého jezera Thingvallavatn (největší na Islandu), vodopád Öxaráfoss, protější puklinu Hrafnagjá i kostelík Thingvallakirkja a farmářské domky Thingvallabaer na Sněmovní pláni. Přestože na tato místa každoročně zavítají tisíce návštěvníků a konají se zde i oslavy národního svátku, který Islanďané shodou okolností slavili před pár dny, jsme tady úplně sami, nikde ani živáčka. Podobné štěstí máme díky brzkému příjezdu i na další zastávce tzv. Zlatého okruhu - v Geysiru, kam přijíždímě před půl osmou ráno.

Velký gejzír neboli Stóri-Geysir v georermálním údolí Haukadalur dal název všem gejzírům světa. Původně stříkal až do šedesátimetrové výšky, dnes obšťastňuje návštěvníky už jen párkrát denně a jeho síla je mnohem menší než dříve. Někdy jej Islanďané snaží vyburcovat k činnosti mýdlovou vodou. Štěstí vidět otce všech gejzírů v akci sice nemáme, vše nám však bohatě vynahrazuje jeho menší soused Strokkur (Máselný sud), který vytryskne každých 3-6 minut a my tak máme dostatek času a možností si jej pořádně nafotit - ať už v době, kdy se prázdný otvor vyplňuje vodou, nebo v okamžiku, kdy se těsně před vytrysknutím vody objeví veliká modrá bublina. Pozorovat činnost vroucí vody je dechberoucí, dalo by se tady sedět a koukat celý den.

Foto: gejzír Strokkur

Po nezbytném krátkém spánku v autě se vydáváme ke třetímu bodu Zlatého okruhu, vodopádu Gullfoss. Již při příjezdu trochu litujeme, že jsme sem neuháněli hned po procházce kolem horkých pramenů, kouřících fumarol, blankytně modrých horkých jezírek a stříkajících gejzírů a nezažili i toto turisticky hojně navštěvované místo opuštěné, ale nakonec - vidět obří vodopád v porovnání s malinkatými postavičkami mířícími na skalní výběžek co nejblíže řítící se vodní mase také není úplně od věci.

Foto: Gullfoss

Hned za Gullfossem nás čeká nemilé překvapení. Cedule na cestě nám dává jasně najevo, že silnice č. 35, takzvaná Kjölur Route vedoucí vnitrozemím na sever, je po dalších pětadvaceti kilometrech jízdy po zimě ještě zavřená. V návštěvnickém centru nicméně zjišťujeme, že ji mají už dnes či zítra otevřít. Nezvdáváme to tedy a jedeme zkusit štěstí. Skutečně, cedule LOKAD tady po pár kilometrech stojí, ale osádka protijedoucího automobilu nám tvrdí, že cesta vnitrozemím je od severu k jihu sjizdná a z druhé strany už žádný zákaz není. Vydáváme se tedy podle původního plánu do Kerlingarfjöllu neboli Čarodějných hor.

Foto: Kerlingarfjöll

Kameny, kameny, kameny. Nehostinná, ale o to působivější krajina nebere konce. Kemp Ásgardur 10 kilometrů od "hlavní" vnitrozemní cesty už však vypadá malebně. Zelená oáza uprostřed kopců, dvanáct chatek posázených na březích dvou říček stékajících z hor. Sympatická mladá slečna, jedna ze správců kempu, nám radí, kam se vydat na výlet. Vzhledem k náročnému dni, který už máme za sebou, se rozhodujeme zvolit jen krátkou dvacetiminutovou procházku k termálnímu přírodnímu bazénku, kde se poprvé koupeme. Sami, uprostřed hor, bez plavek. Začíná pršet a místy i sněží, neuvěřitelný zážitek!

Uprostřed pohádkového pekla Čarodějných hor
(Den druhý: túra v Kerlingarfjöllu k Hverasvaedi – Hveravellir)

V pátek se po velmi chladné noci budíme do nádherného počasí a vyrážíme na túru. Prvních šest kilometrů jdeme po kamenité silnici, cesta vede většinou do kopce, fouká ostrý ledový vítr. Bez čepice a čelenky by se jít nedalo. Po více než hodině přicházíme k ceduli "Hverasvaedi - Hot spring area", kousek za ní už vidíme provazem obehnané parkovišťátko s jedním autem.

Postupujeme dále až na kraj kopce a před námi se pomalu otevírá nádherná scenérie oblých žlutooranžovočervených kopečků, z nichž na nesčetně místech stoupá šedivý dým. Údolím protéká několik říček, kolem nichž tu vyvěrá bublající vroucí voda, jinde zase klokotá vařící jílovitá směs. "Tak takhle nějak jsem si jako malá představovala peklo," napsala jedna naše známá o tomto místě Čarodějných hor a my začínáme chápat, proč.

Sestupujeme po jílovitém kopci dolů k říčce a s dětskou radostí se nadšeně rozplýváme panoramaty kolem nás. Jdeme se projít po části vykolíkované trasy č. 7 až ke sněhovému převisu, který nás dále nepustí, a poté se vracíme zpět k říčce s cílem uvařit si v jednom z klokotajících otvorů v zemi instantní polévku.

Před třetí hodinou vyrážíme na cestu a po trase č. 2 zpět do kempu. Z protějšího kopce se nám otevírá další kompaktní pohled na celé sírou protkané údolí, fotíme a natáčíme si video jednoho obzvláště efektního sopouchu dole u řeky a také bahenní sopky, podél jejíhož kráteru stezka vede. Šedivé bahno bublá a semtam vystříkne nad hladinu spršku mazlavé jílovité hmoty. Raději rychle pryč!

Cesta do kempu nám zabírá necelé dvě hodinky, vede většinou po hřbetech kopců a jen občas musíme někde sejít kousek dolů a jinde zase vyšlapat nahoru.

Foto: Hveravellir

Po výletě balíme stan a přesouváme se o 40 kilometrů dále do Hveravelliru, geotermální oblasti se sirnými prameny, fumarolami a dalšími bublajícími bahýnky. Vedle toho je tady přímo v kempu i bazének s teplou vodou - asi tak čtyři metry dlouhý a tři široký, do kterého přitéká z nedalekých pramenů jedna hadice se studenou a druhá s horkou vodou. Když je voda dostatečně teplá, stačí jen hadici s vroucím obsahem odklonit ven z nádrže. Po náročném dni příjemná tečka před spaním, pomineme-li opilé Němce, Švýcary a Francouze, kteří si koupel v bazénku dopřávali společně s námi a lahví kořalky…

Vzhůru na sever
(Den třetí: Hveravellir - Glaumbaer – Akureyri – Godafoss – Mývatn)

Během sobotního dopoledne dokončujeme přejezd vnitrozemím a ocitáme se zpět na silnici č. 1. U Varmahlídu zabočujeme doleva a jedeme se podívat na sedm kilometrů vzdálený Glaumbaer - zemské vlastivědné muzeum, které sestává z několika typických islandských domků porostlých trávou, které jsou uvnitř mezi sebou propojeny, aby v zimě nedocházelo k únikům tepla. Uvnitř skanzenu jsou vystaveny exponáty přibližující život místních v minulých stoletích, hned vedle stojí malý sympatický kostelík se hřbitůvkem a na druhé straně dvě budovy, z nichž jedna je předělána na kavárnu spojenou s muzeem.

Foto: Glaumbaer

Posilněni místní kávou a koláči pokračujeme do Akureyri, hlavního islandského města severu. Dokupujeme potraviny v supermarketu Bonus s logem růžového prasátka, který je doporučován coby nejlevnější zdroj potravin na ostrově, a vyrážíme na oběd do místní restaurace Bautinn.

Kolem čtvrté odpoledne opouštíme město a vyrážíme směrem k dalším divům přírody. Zhruba v půli cesty mezi Akureyri a naším dnešním cílem, kterým je jezero Mývatn (Muchničkové jezero), leží usedlost Fosshóll a u ní jeden z nejznámějších a nejkrásnějších islandských vodopádů - Godafoss (Vodopád bohů). Své jméno podle pověsti získal tak, že místní náčelník vracející se z Althingu vhodil po přijetí křesťanství v roce 1000 do proudu vody sošky starých bohů.

Foto: Godafoss

Po procházce k vodopádu znovu sedáme do auta a vydáváme se vstříc Muchničkovému jezeru, respektive vesnici Skútustadir, kde se nachází jedna z mnoha geologických zajímavostí této oblasti - tzv. pseudokrátery. Rozžhavená láva tudy protékala bažinou a vznikající bubliny rozstřikovaly horkou hmotu do okolí, čímž vytvořila ony pseudokrátery, které nemají přímé spojení s magmatem. Po hodinovém okruhu mezi sympatickými zelenočernými kopečky u jezera se obtěžování nepříjemným hmyzem, jenž však naštěstí nekouše, vracíme k autu a jedeme se ubytovat do guesthousu Dimmuborgir.

Bohatá oblast Mývatnu
(Den čtvrtý: prozkoumání okolí Mývatnu – Jökulsárgljúfur)

V neděli ráno odjíždíme na hodinovou procházku romantickým lesíkem Höfdi, který se rozkládá na malém výběžku pevniny do jezera. Z vyvýšeného břehu si prohlížíme lávové sloupy tyčící se z modrozeleného jezera, které se staly znakem celého Mývatnu, a dalekohledem pozorujeme ptáky.

Foto: Mývatn

Z Höfdi se vracíme k Dimmuborgiru (Temné hrady), oblasti bizarních útvarů rozličných tvarů - jsou tady věže, sloupy, okna, jeskyně i mosty. Vše tady vzniklo sopečnou činností, jedná se o pozůstatky lávového jezera, v němž se hromadila tuhnoucí láva. Po protržení hráze ještě tekuté magma odteklo a zůstaly pouze tyto formace z již vychladlé lávy. V zapadlém koutu území dokonce stojí takto vzniklá "katedrála" (Kirkjá) - útvar s klenbou a zahloubeným prostorem, v němž se prý často konají mše i koncerty.

Kousek od brány do "Temných hradů" postavené v roce 1942, jež na nás i díky letopočtu působí spíše jako vstup do koncentračního tábora, je dobře vidět i nedaleký rovnoměrný kruhový, kilometr široký a 460 metrů vysoký kráter Hverfjall, který údajně vznikl v několika hodinách či dnech studenou expanzí sopečných plynů.

Odpoledne je ve znamení koupání. Je zima a obloha je zatažená, horká koupel v Mývatn Nature Bath nám proto přichází více než vhod. Lázně jsou teprve 4 roky staré, a tak je tady vše pěkné, čisté a zároveň tady není příliš mnoho lidí. V blankytně modré horké vodě se vyhříváme asi hodinku a pak se vracíme do vesničky Reykjahlíd do obchůdku se suvenýry, kde prodávají místní specialitu - chléb pečený v zemi.

Foto: Nature Bath

O tři kilometry dále nás čeká další zastávka - geotermální pole Hverir na východním úpatí Námfjallu. Už na parkovišti nás vítá pronikavý zápach síry. Doteď nám sirné výpary příliš nevadily, tady však jejich koncentrace překračuje pro nás snesitelnou mez, a tak obchůzku kolem fumarol, bublajících bahenních "hrnců", vroucích zřídel a pramenů páry bereme doslova úprkem.

Dalším bodem dnešního programu je sopka Krafla. Více než hodinová procházka Leirhnjúkurem je fascinující zejména v zadní části treku, který je zde označen jako náročný. Černočerná, ještě ničím neobrostlá láva na mnoha místech kolem nás doutná, takže člověk má pocit, že to tady explodovalo předevčírem. Procházíme kolem kráteru z roku 1984 a pozorujeme barevně odlišená lávová pole z různých let. Nedaleký kráter Víti (Peklo) se rozhodneme neobcházet, fotíme ho jen kousek od parkoviště a pokračujeme v cestě. Čeká nás ještě přejezd do národního parku Jökulsárgljúfur.

Foto: Krafla

K večeru přijíždíme po západní straně parku na parkoviště k vodopádu Dettifoss, jenž je svým průtokem 193 metrů krychlových za vteřinu nejmohutnějším vodopádem Evropy. Ze západního břehu kaňonu je možné spatřit ho v celé své šíři, 44metrovou výšku je zase možné vidět z břehu protějšího. Rychle fotíme a běžíme pryč, i tak jsme už celí promočení, neboť masa vody šíří do dalekého okolí pěknou sprchu. Kilometr a půl proti proudu řeky je pak možné prohlédnout si další krásný vodopád - Selfoss, pouze 11 metrů vysoký, zato však členitý, široký a lemovaný čedičovými sloupy.

Foto: Selfoss

Kilometr od Dettifossu, ale po proudu řeky, ještě navštěvujeme vyhlídku na vodopád Hafragilsfoss, který se svými 27 metry zařezává do jednoho z nejhlubších míst kaňonu. Je odsud krásně vidět celé údolí jako na dlani.

Stanujeme v Ásbyrgi, na jednom z posledních volných plácků rozhlehlého útulného kempu v závětří výběžku Eyjan.

Foto: Ásbyrgi

Největší islandský les
(Den pátý: Ásbyrgi – Mödrudalur – Egilsstadir – Djúpivogur - Höfn)

V pondělí ráno se už po několikáté noci budíme s tím, že nám byla zima - tady, 50 kilometrů pod polárním kruhem, se však není čemu divit. Definitivně si uvědomujeme, že příště už budeme muset spát v termotričkách a punčocháčích.

Náš dnešní první výlet vede na výběžek Eyjan. Dojít k jeho špičče, která vypadá trochu jako příď lodi, nám trvá asi dvacet minut. Dáváme si svačinu a smějeme se pojmu "největší les Islandu". To si představte drobné nevysoké břízky s tenkými kmínky a další podobný porost, který tady shora vypadá spíše jako trávník. Stromy tady totiž dorůstají až neuvěřitelné osmimetrové výšky:-)! Mimochodem, víte, co udělá Islanďan, když se ztratí v lese? Postaví se...

Pojďme si nyní povědět něco nejen o výběžku, ale o celém národním parku. Jökulsárgljúfur, jenž je 25 kilometrů dlouhý, někde až půl kilometru široký a 120 metrů hluboký, nevznikl sopečnou činností jako většina jiných přírodních úkazů na Islandu, ale působením vody. Mohutná ledovcová řeka tady postupně rozrušovala povrch země a zařezávala se stále hlouběji do kaňonu, v jehož vymílání sehrály velkou úlohu rovněž povodně, způsobené protržením hrází ledovcových jezer. Po celé délce pak jsou jako korálky na šňůrce seřazeny vodopády jeden za druhým, přičemž pod každým vodopádem se kaňon o dalších pár metrů prohlubuje.

Obrovský vodopád v Ásbyrgi vymlel podkovovitou propast a poté řeka změnila zřejmě v důsledku sopečného výbuchu či zemětřesení své koryto a teče teď o kus dál. Podkova až sto metrů vysokých skal zůstala, stejně jako uprostřed čnící výběžek Eyjan - a právě mezi nimi se dnes rozkládá onen největší islandský les, chráněný dokonale před větrem. Ke vzniku údolí se váže kromě geologického popisu jeho vzniku také zajímavá pověst - podle ní je Ásbyrgi otiskem podkovy osminohého koně Sleipnira, na kterém jezdil otec severských bohů Odin.

Po zhruba hodinové pocházce k jezírku Botnstjörn, kde pozorujeme ptáky a z nedaleké vyhlídky celou podkovu i s Eyjanem, se vydáváme na jih - čeká nás dnes dlouhý přejezd východními fjordy, a tak máme celkem naspěch. Cestou na silničce 864 lemující Jökulsárgljúfur z východní strany se ještě jednou krátce zastavujeme a jdeme se podívat na Dettifoss z druhé strany a pak už frčíme k silnici číslo 1 a po ní dále na východ.

Foto: Dettifoss

Projíždíme zemí nikoho, jen hlína, láva a kameny. Sjíždíme z jedničky na silnici č. 901 prohlédnout si vesničku Mödrudalur, která bývá v průvodcích popisována jako nejodhlehlejší usedlost na ostrově a oáza uprostřed pustiny. Malý kostelíček stojící uprostřed osady postavil v roce 1949 sám místní hospodář na památku své ženy. Je tady i benzinka, se stojany legračně schovanými za dřevěnými dveřmi. V útulných domcích pokrytých trávou a sloužících jako restaurace (zastavuje tady autobus na pravidelné lince Egilsstadir - Akureyri), se právě míjíme s jednou autobusovou skupinou a dáváme si kávu a místní koláče.

Cesta nekonečnou pustinou pokračuje zase až k silnici č. 1, kde už krajina zase začíná být o něco přívětivější. Po praktické zastávce Egilsstadiru pokračujeme dále na jih. Podél východních fjordů to omylem bereme zkratkou po silničce 939. Cesta to je sice pro otrlé řidiče, ale s nádhernými výhledy na Berufjördur. Kopce jsou tady podivně nařasené, semtam z nich tryská malebný vodopád. Cestou již zpět na silnici č. 1 se krátce stavujeme v Djúpivoguru, nejstarším přístavu Islandu, odkud vyjíždějí lodě na ostrov Papey.

Foto: východní fjordy

Pak už objíždíme další zákruty moře, projíždíme kolem skály ve tvaru orlice, která vypadá jako obří reklama na Mattoni, a narážíme na první a zároveň poslední islandský tunel. Po desáté večerní se konečně dostáváme do cíle - do kempu v městečku Höfn.

Obdivujeme krásy jihu
(Den šestý: Jökulsarlón – Ingolfshöfdi – Skaftafell – Vík – Reynisfjall – Skógar)

Naší první úterní zastávkou je Jökulsarlón. Jezírko pod ledovcovým splazem Vatnajökullu, respektive Breidamerkurjökullem, známe z desítek fotografií, ani tady se však obrázky osobnímu zážitku nemohou v nejmenším rovnat. Zejména si člověk těžko představí celý kontext, jak se do jezera z nedalekého ledovce odlupují kry mnoha barev a pomalu plují vodou až do moře. Kusy ledu, z nichž nad hladinu čouhá vždy jen zhruba jedna jejich desetina a jsou místy bílé, modré, šedivé a někde i načernalé, se odrážejí ve zdánlivě modré hladině. V kombinaci s blankytnou oblohou kýčovitá scenérie jako vyšitá.

Foto: Jökulsarlón

Laguna uprostřed jinak nehostinné krajiny vznikla teprve před 75 lety, ledovec totiž do roku 1932 sahal až k úrovni silnice č. 1. Dnes má jezero zhruba 17 kilometrů čtverečních a postupně se jeho plocha díky ústupu zmrzlé masy zvětšuje. Atrakci si nenechá ujít snad žádný návštěvník severského ostrova, a tak není divu, že jízda obojživelným vozidlem, které vyráží na vodu každých deset minut, je rok od roku dražší, letos už za 2400 ISK za osobu.

Na "palubu" se nás vejde asi 30, všichni se musíme obléci do oranžových vest. Během půlhodinové projížďky vyslechneme krátkou přednášku v angličtině a francouzštině, pozorujeme tuleně odpočívající na jedné z ker a také si můžeme potěžkat kus ledu, jenž je údajně asi 5000 let starý a který nám k obojživelníku přivezl posunovač ker na svém člunu.

V 11 hodin už chvátáme po jedničce k farmě Hofsnes, odkud každý den v poledne odváží za 2000 ISK na osobu traktor Sigurdura Bjarnasona na valníku zájemce o procházku po poloostrůvku Ingolfshöfdi, jenž byl kdysi ostrovem. Naše romantická představa jen o nás dvou na slámě, kterak se vezeme s farmářem pozorovat ptáky, je sice lichá, neboť nás jede kolem dvacítky, i tak je to ale úžasný zážitek.

Foto: Ingolfshöfdi

Vezeme se asi dvacet minut černošedou písčitou pláží, a už cestou vidíme dravé chaluhy velké, jak krouží kolem. Sigurdurova rodina vyjížďky provozuje sedmnáct let, nám dělá průvodkyni farmářova dcera, matka tří dětí a statná žena mezi třicítkou a čtyřicítkou v jednom.

Chráněná přírodní rezervace na 67 metrů vysokém skalnatém výběžku, kde podle starých rukopisů strávil v roce 874 první kolonista Islandu Ingólfur Arnason první zimu, je domovem mnoha mořských ptáků, včetně papuchalků. Ačkoliv jsme tady zejména kvůli těmto severským “papouškům“, daří se nám jich zahlédnout jen pár. Obrovské štěstí však máme na jiné ptačí druhy - jen z několikacentimetrové vzdálenosti si prohlížíme právě vylíhnutá mláďata racků a chaluh velkých i ještě nevylíhnutá vajíčka. Ojedinělá bohužel nejsou ani mrtvá tělíčka chaluhami zahubených papuchalků.

Odpoledne přejíždíme do národního parku Skaftafell, kde máme v plánu udělat si krátký trek k vodopádu Svartifoss. Stezka vede mírně do kopce, podél řeky Skeidará a kolem vodopádu Hundafoss. Asi za půl hodiny se před námi otevírá pohádkový pohled - jako nevěstin závoj padá ze skály Svartifoss, obklopený čedičovými sloupy připomínajícími varhanní píšťaly. Přecházíme říčku a stoupáme k nedaleké vyhlídce Sjónarsker, odkud je rozhled na okolní ledovce i řeku vytékající z největšího evropského údolního ledovce Skeidarárjökull, kterak rozvětvenou deltou ústí do moře. Její četná ramena se tu prodírají k moři nejrozsáhlejším pásem naplavenin na celém ostrově.

Foto: Svartifoss

Po hodince a půl scházíme zpět dolů k parkovišti u kempu a vyrážíme kolem Kirkjubaejarklausturu do Víku. Tady obdivujeme malebný kostelíček v kopci, který je dominantou vesnice. V zapadajícím slunci má scenérie nádherně nachový nádech. Asi 6 kilometrů za Víkem odbočujeme k Reynisfjallu, kde se na 40 minut zastavujeme u černé oblázkové pláži, z níž je vidět na jednu stranu jejjižnější bod ostrova mys Dyrholáey a na stranu druhou z moře čnící monumentální skalní útvary Reynisdrangar.

Foto: Dyrholáey

Hodinu před půlnocí dnešní dlouhou pouť ukončujeme u vodopádu Skógafoss ve Skógaru. Vzhledem k pokročilé noční hodině se rozhodujeme přespat v autě. Parkujeme na kraji parkoviště místního kempu, z okna máme skvělý výhled přímo na šeštašedesátimetrový vodopád. Při usínání k nám doléhá tlumený hluk padající vody...

Cesta za horami plná brodů
(Den sedmý: Skógar - Dyrholáey – Landmannalaugar)

Ve středu ráno nás kolem půl deváté budí opět ostré sluneční paprsky, rychle se převlékáme a vydáváme se do kopce podívat se k horní části vodopádu. Zhruba 380 železných schodů je nakombinováno se schody přírodními. Kdyby tady železné schodiště nebylo, byla by zřejmě ze stezky jedna velká klouzačka, půda je tady totiž dost podmáčená, hlavně ve své spodní polovině. Shora je nádherný výhled na Skógar a dále k moři. Máme konečně štěstí na duhy. Legenda praví, že osadník jménem Thrai schoval za vodopád zlatý poklad - někdy vidíte, jak se třpytí ve slunci.

O půl desáté odjíždíme na Dyrholáey, opět máme štěstí. Ještě včera byla cesta ke 110 metrů vysokým útesům s efektní skalní bránou uzavřena kvůli hnízdění ptáků, dnes už se sem smí. Nejjižnější islandský výběžek si prohlížíme z východní i západní strany.

Pak už se vracíme stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli, kolem Víku, až k odbočce na silnici F208 zvanou Fjallabak Nydra neboli cesta "Za horami". Modlíme se, abychom zvládli přejet náročný terén této horské pisty, mnohem horší než je Kjöllurská cesta.

Po dvoukilometrové zajížďce k ohnivé rozseddlině Eldgjá začíná hustě pršet, a tak opouštíme území největší erupční pukliny na světě a pokračujeme v cestě do Landmannalaugaru, našeho dnešního cíle. Nedaleký vodopád Ófaerufoss, který do roku 1993, než jej roztrhal mráz, zdobil přírodní skalní most, vynecháváme z programu.

Foto: Landmannalaugar

Cesta není jednoduchá, ale Jimny ji zvládá hravě, včetně jízdy korytem řeky i mnoha brodů, místy mělkých, místy na pováženou hlubších. Těsně před Landmannalaugarem si děláme krátičkou fotopauzu u jezera, v němž se s přesností zrcadla odrážejí okolní barevné zaoblené kopečky. Ideální místo na panoramatický snímek. V 15:30 brodíme poslední dvě celkem hluboké řeky a jsme v landmannalaugarském kempu, kde strávíme tentokrát dvě noci.

Od původního plánu vyrazit ještě dnes na nějaký kratší trek upouštíme. Poslední dny byly hektické a je čas na trochu odpočinku. Navíc se horší počasí a začíná pršet. Po večeři se už jen jdeme naložit do teplého jezírka se dvěma přítoky horké vody a
po dlouhé době hodně brzy spát.

V zajetí barevných hor
(Den osmý: túra v Landmannalaugaru)

Ve čtvrtek se budíme do poměrně slušného počasí, a tak vyrážíme na trek. Naším prvním cílem je vrchol hory Brennisteinsalda a poté část slavné trasy Laugavegur až k oblasti horkých pramenů zvané Stórihver. Cesta vede rozlehlým lávovým polem Laugahraun a poté údolím plným potůčků a říček, kde dokonce po vodě plují labutě. Pak už stoupáme na vrch nejbarevnější hory Landmannalaugaru, toto označení však pochopíme až na zpáteční cestě.

Foto: Brennisteinsalda

Po dvacetiminutové pauze na vrcholu hory scházíme z kopce dolů a asi hodinu jdeme po hřebenech kopečků až ke Stórihveru. Obdivujeme vroucí vodu vystřikující ze země a jen asi 15 metrů vedle pijeme naopak ledovou vodu z jiného potoka. Oproti Kerlingarfjöllu jsou tu treky poměrně frekventované.

Na zpáteční cestě si u Brennisteinsaldy dáváme pozdní oběd a váháme, zda pokračovat dále na Blahnúkur anebo výstup na vrchol vzdát a vrátit se už zpět do kempu. Nakonec se rozhodujeme pro pohodlnější variantu a míříme ke stanům. Konečně vidíme kopec v celé své kráse - je jakoby stvořen z barevných pruhů - střídá se tady růžová, oranžová, bělavá, zelená i modrošedá.

O něco dále za lávovým polem Laugahraun kráčíme podél řeky Graenagil, jejíž voda má silně železitou chuť. A těch barev v ní! Kameny i tady hrají všemi odstíny a barevnými kombinacemi, efektní jsou zejména ty zelené. Kopce nad řekou vypadají díky šedivozelenkavému nádechu pro změnu jako potažené plísní.

Když kolem páté přicházíme do kempu, začíná pršet a déšť neustává dlouho do noci. Jsme šťastni, že jsme se rozhodli túru na Blahnúkur vynechat a jsme v suchu a teple stanu.

Přes Heklu a kouřící údolí do páteční metropole
(Den devátý: Landmannalaugar - Hekla – Hveraverdi – Reykjavík)

V pátek ráno opouštíme Landmannalaugar a míříme k Hekle. Aktivní vulkán naposledy vybuchl v roce 2000, v posledních letech se erupce objevují zrhuba v desetiletkách, takže do roku 2010 by se měla Hekla zase probudit k životu. Pocit to není zcela příjemný, zejména poté, co se dočítáme v průvodci, že varováním bývají pouze slabé otřesy země asi hodinu před výbuchem...

Odbočujeme na silnici č. 26 a po pár kilometrech zastavujeme u informačního centra Hekla Leirubakki. Za 700 ISK na osobu si kupujeme vstupné na moderní expozici, kde vidíme i slyšíme bublat lávu, čteme si oficiální varování policie, co dělat v případě výbuchu sopky, historii výbuchů všech islandských vulkánů a sledujeme sestříhaný minifilm o sopečném běsnění.

Foto: Hekla

Přes městečko Selfoss pak míříme k našemu dalšímu dnešnímu cíli - do Hveraverdi, respektive za město do "kouřícího údolí" Reykjadalur. Už cestou stoupá kolem ze země pára a kouří se i na mnoha místech v údolí. Tři kilometry od parkoviště se pak nachází potok s vodou teplou akorát ke koupání. Tak tohle je asi nejlepší koupel na Islandu! Člověk je doslova v lůně přírody, z horkých pramenů tu není vyrobena žádná umělá nádržka, voda prostě teče tak, jak to tady příroda chtěla. Proud v potoce je rychlý a nečekaně silný, musíme se držet, abychom po kluzkých kamenech neodpluli o pár metrů dále.

A pak už hurá vstříc pátečnímu Reykjavíku! Centrální náměstí Austurvollur je obsypáno lidmi. V pátek totiž v islandské metropoli začíná takzvaná Runtúr, přes týden abstinující Islanďané vyrážejí na tah, o páté se otevírají obchody s alkoholem a lidé paří až do neděle. Je krásně, na trávě posedávají rodinky s dětmi i rozdovádění mladíci, k tomu hrajou kapely, prostě pohoda...

Foto: Reykjavík

K večeru jedeme přeparkovat auto z centra do kempu, stavíme stan a vyrážíme do víru nočního "velkoměsta" v malém. Ačkoliv papuchalk je roztomilé zvíře, máme touhu jej ochutnat. Po dlouhém pátrání objevujeme jednu restauraci, kde ho připravují. Ceny jsou závratné, ale po deseti dnech konzervovaných jídel a instantních polévek se rozhodneme nešetřit a dáváme si tradiční Icelandic menu. Už předkrm obsahující marinované papuchalčí maso je více než zvláštní, ale statečně bojujeme s obsahem talíře. Těšíme se na hlavní chod, ale zjišťujeme, že drůbeží maso to opravdu není. Spíše něco mezi tuhým hovězím a nepříliš chutnými játry. Chuť si spravujeme červeným vínem a vynikajícími dezerty. Zvláštní zážitek. Kolem půlnoci se pěšky vracíme do kempu.

Poslední islandské hodiny
(Den desátý: Reykjavík – Keflavík - Varšava)

V sobotu ráno kupujeme v centru Reykjavíku poslední suvenýry pro naše blízké a pak už pomalu míříme na letiště v Keflavíku. Původně jsme to chtěli vzít přes poloostrov Reykjanes po silnici č. 42 a do Modré laguny. Nakonec se však rozhodujeme jet přímo a turistickou atrakci vynechat. Lepší než úchvatné koupání ve Hveraverdi by to určitě nebylo.

Kolem jedné vracíme v půjčovně u letiště auto. Nikdo tady není, a tak telefonujeme majitelům – stačí prý, když hodíme klíče do schránky - to je ale důvěra! Pak už se přesouváme do odbavovací haly letiště a v 15:30 úchvatnou zemi ohně a ledu opouštíme. Ještě v letadle vyhodnocujeme naši desetidenní pouť jako nejskvělejší dovolenou, kterou jsme kdy zažili. Díky, Islande!

Foto a text: efa - další informace a fotky z cesty najdete ZDE

Článek Než se vydáte na Island - užitečné tipy a rady

Článek byl zobrazen 26 808 krát.